Strážce severu: příběh hradu Stará Ľubovňa, který spojoval krále i národy

Vše začíná jako obvykle u podobných exkurzí – obdržíte pantofle a sledujete skříně, jak říká manželčin bratranec – ale není to úplně přesné: vyšplháte se strmým svahem, na jehož vrcholu se ve výšce 648 metrů nad mořem nachází hrad. Přivítá vás nadšený průvodce oblečený v historickém kostýmu, jehož slova vám jsou povědomá. Zjistíte, že hrad byl založen zhruba po roce 1292, což je první zmínka o městě Stará Ľubovňa, a sloužil jako ochrana obchodních cest z Polska do Horních Uher, po nichž se převážela měděná a stříbrná ruda, ale také uherské víno.

V tom okamžiku se ve vás začínají mísit podivné emoce – nejde o známou nebo alespoň trochu povědomou historii českých hradů a zámků, ale zároveň nemůžete říct, že by to byla úplně cizí země – právě proto, že jazyk a historie jsou tak trochu známé: V roce 1412 zde římský císař Zikmund Lucemburský (kterému tady neříkají liška ryšavá) a polský král Vladislav II. Jagellonský (nám také dobře známý) podepsali tzv. Polskou zálohu, díky níž slovenský hrad spolu s třinácti spišskými městy a také městečky Hniezdne a Vyšné Ružbachy spadaly pod polskou korunu. Hrad byl opravován knížetem Ľubomirskim, stejně jako nedaleké lázně, a jak uvádí v bohaté publikaci, kterou jsem obdržel v rámci informační cesty a která se nazývá Šľachtické rody na hrade Ľubovňa, historici Mikulík, Pavelčíková a Števík píší: „snáď nikdy predtým neplnil Ľubovniansky hrad tak významné vojenské poslanie ako práve v 17. storočí“.

Když jsem se dozvěděl, že v letech 1655 až 1661 byly na hradě ukryty polské korunovační klenoty před Švédy, které mi připomněly ty české, jež jsem viděl na Karlštejně, pocítil jsem, že se nacházím v jakési mezeře mezi pojmy „domov“ a „zahraničí“. Uvědomil jsem si, jak to otevírá nové perspektivy a vše působí nečekaně vzrušujícím způsobem. Například fakt, že „v roce 1656 poskytl Juraj (Sebastián) Ľubomirski, učený vojevůdce, azyl králi Jánovi Kazimírovi ve svém sídle na Spiši… který zvažoval nové tažení proti Švédům.“ O tom píše také Henryk Sienkiewicz v románu Potopa: „v Lubovni se při přivítání ozývaly dělové salvy, až byly věže a cimbuří zahaleny v dýmu a zvony zvonily jako při požáru. Nádvoří, kde král vystupoval, podsíň a schodiště hradu byly pokryty červeným suknem. Ve vázách přivezených z Itálie hořelo orientální vonné koření…“

Smutný osud polského šlechtice spočíval v tom, že se v roce 1665 postavil do čela oddílů hájících šlechtické svobody proti králi, kterého ještě nedávno s nadšením vítal. Jeho syn Stanislav, osobnost evropského významu, se však postavil po boku krále Jána Sobieského, který přispěl k porážce Turků u Vídně. Při návratu z této vítězné bitvy se i tento král zastavil na hradě, jehož „historická sláva“ byla vnímána všemi smysly, a to i přesto, že prohlídka ještě nebyla u svého konce.

V roce 1768 zde údajně strávil svůj čas ve vězení slavný slovenský dobrodruh Móric Beňovský, který byl cestovatelem, objevitelem, kolonizátorem, autorem, válečníkem, králem Madagaskaru, plukovníkem francouzské armády a velitelem polské armády. V roce 1782 se prostřednictvím Benjamina Franklina setkal s Georgem Washingtonem a nabídl, že shromáždí armádu v Německu pro americkou revoluci. Tento plán však nebyl přijat, stejně jako jeho další záměr založit rakouskou kolonii na Madagaskaru, který byl původně schválen Josefem II. V roce 1783 předal Móric Beňovský své paměti, psané francouzsky, de Magellanovi, potomkovi slavného mořeplavce, který je přeložil a vydal, což vedlo k jejich úspěchu jako světového bestselleru. Na Madagaskaru skutečně krátce vládl s pomocí Britů, ale zemřel v pouhých 39 letech v boji s francouzskými invazními silami.

První polské období dospívá ke svému závěru v roce 1792, kdy se Ľubovnianský hrad po 360 letech opět dostává pod uherskou správu. Druhé „polské“ období začíná ve Staré Ľubovni a jejím okolí okolo roku 1882, kdy polský hrabě Andrej Zamoyski, narozený v Modrém Paláci ve Varšavě, získává hrad, přilehlé pozemky (včetně lázní Vyšné Ružbachy) a lesní oblasti. Jeho celé jméno, od roku 1918, zní gróf Andrzej Przemysław Zamoyski, pán z Maciejowic, Ľubovne, Ružbách a Mníška, nositel Radu sv. Juraje, s bydlištěm v Podzamcze poblíž Maciejowic v Polsku a na hradě Ľubovňa v Československu. O tři roky později se oženil s Marií Karolínou de Bourbon, princeznou Dvou Sicilií, dcerou Isabely de Bourbon, rozené Habsburské, a tím se dostal z spišského zapadákova do nejvyšších evropských kruhů.

V Paříži, Římě, Cannes či Rimini se cítil jako doma, zúčastňoval se audiencí u papeže a jeho oslnivou kariéru dále rozvinul i jeho syn Jan, dědic hradu a panství, který se v roce 1929 oženil se španělskou princeznou Isabelou Alfonzou de Bourbon, neteří španělského krále Juana Carlose, kterému se ve slovenských publikacích přezdívá gróf barcelonský. Tím vzniklo zajímavé propojení mezi Bourbony Dvou Sicílií a Bourbony ze Španělska, (doufám, že se v tom neztrácím) a sám papež Pius XI. jim musel před svatbou udělit výjimku od příbuzenského a pokrevního vztahu druhého a třetího stupně.

O existenci šlechtické rodiny svědčí nejen expozice na hradě, ale také vzpomínková kniha Wilheminy Wandy-Jankowské, která v letech 1937-38 vyučovala děti této pohádkové rodiny polštině. V uvedené knize o šlechtických rodech se na několika stránkách zmiňuje, například že „gróf byl…vášnivým řidičem a měl rád cestování…vlastnil osobní automobil značky Tatra, což byla tehdy jedna z nejmodernějších značek, a s ním procestoval celou Evropu.“ Moderní a inovativní gróf se rovněž zajímal o fotografii a film, jak je vidět v hradních expozicích a fotokopiích v knize. Rád bych dodal, že jeho potomci zde žijí šťastně dodnes, jak to bývá v pohádkách, ale to by nesměla nastat 2. světová válka.

Vše začalo v roce 1939, kdy Německo napadlo Polsko a Jan Zamojský, jako polský občan, byl automaticky podezřelý. Wehrmacht ho internoval jako politického vězně v Ilavě. Po čtyřech měsících a díky intervencím jeho právníka a manželky byl sice propuštěn, ale po skončení války se ocitl téměř bez prostředků ve španělské Seville. Isabela, s pomocí otce, zakoupila malý venkovský statek, zatímco zlomený gróf se přestěhoval do Francie. Tam, po několika neúspěšných pokusech o získání náhrady za zestátněný majetek, do kterého investoval značné množství peněz, zemřel v roce 1961 v Monaku, chudý a nemocný. Po roce 1989 sice přišla šance na restituce, avšak narazila na překážky, kdy další člen dynastie Zamojských, Josef, neměl občanství ČSFR, a následně v roce 1993 došlo k rozdělení na Českou a Slovenskou republiku.

Když v roce 2003 vedení muzea a primátor pozvali tohoto muže na slavnostní otevření výstavy věnované jeho rodině, s vděčností odmítl: „Je pro mě obtížné, vzhledem k všemu, co se týká Starej Ľubovne, adekvátně reagovat. Především kvůli nostalgickým vzpomínkám na rodiče, na své dětství…“ uvádí ve svém dopise, který končí slovy o tom, jak ho těší obnova historických zdí, kterou začala jeho matka. Z článku vnuka posledního soukromého vlastníka hradu Jose Miguela Zamojského de Bourbon (narozen 1974), zveřejněného v polském časopise Tatry, vyplývá, že hrad poprvé navštívil se svým otcem v roce 1990 a znovu v roce 2007: „Zadrhával se mu hlas, když se snažil skrýt své vzrušení při komentování rodinných fotografií. V expozici si představoval prarodiče, jak sedí v křeslech, a vedle nich otce a jeho sourozence, kteří si hrají v jejich blízkosti…“

Když zpracujete emoce spojené s historickou křivdou, vrátíte se do domácí reality diskuse s průvodcem na téma Benešovy dekrety. Očekávání nečekaného se ještě více potvrdí, když zjistíte, že v obrovském několika patrovém renesančním paláci se nacházejí unikátní expozice hradního pivovaru a historie lihovarnictví. Pak sestoupíte z hradu a ocitnete se v podhradí, což jsou sice dvě estetické kategorie, ale místní skanzen také rozhodně stojí za pozornost.

První kategorie se nese v atmosféře majestátní přísnosti vládnutí a velkolepých historických vyprávění, vytesaných do kamene. Naopak skanzeny ukrývají v jemném, často opotřebovaném dřevě, zakódované pocity a emoce obyčejných lidí. V Ľubovnianském hradě a skanzenu se podařilo obě tyto dimenze spojit do jednoho celku, a tak se po návštěvě jednoho z nejnavštěvovanějších hradů na Slovensku můžete těšit na prohlídku chaloupek řemeslníků a dřevěného kostelíka, který je národní kulturní památkou (řeckokatolický, z Matysovej).

Vaše oči mimoděk sklouznou k majestátní siluetě hradu, který se tyčí nad vámi, ale čeká vás ještě další „dřevěná“ část tohoto zážitku. Přechod z historicky významných, dějinných reálií, které poznáváte v jaksi příliš prostorných a přehnaně velkých místnostech, do útulných, skromných chaloupek, kde se šetří jak materiálem, tak prostorem, je jako přechod z elfího paláce do Hobitína. Zjistíte, že dvoupokojová „chiška“, jak se podle brožury skutečně nazývala, byla domovem Vasiľa Hlinky po celé léto, kdy sušil seno na zimu a „spev se od ohniska ozýval nielen počas dňa, ale aj neskoro večer.”

Prozkoumáte dřevěnou chalupu z Veľkého Lipníka z roku 1922, navštívíte goralský dům ze spišského Zamaguria, který postavil Štefan Čensčák v roce 1909, nebo se podíváte na rolnickou usedlost z Údola a obdivujete, jak mohli lidé prožít celý svůj život na několika málo metrech čtverečních, přičemž vám v paměti stále doznívají rozlehlé prostory hradu. Ten se navíc stále připomíná při každém přesunu od jedné chaloupky k druhé, jako teď už trochu v mlze ztracený vrchol hory, kde se odehrávaly ty významné události.