Po stopách starých třešňovek a jabloňových sadů

Mnozí z nás si jistě pamatují trasu po R6 z Prahy do Karlových Varů, která se díky nově dokončovaným dálničním úsekům stává čím dál tím rychlejší a pohodlnější. Tato silnice prochází i nejjižnějším cípem Ústeckého kraje a nejzápadnějším cípem Karlovarského kraje, oblastí, která byla součástí dřívějších okresů Podbořany a Žlutice, a nachází se vnitřní periferii takzvaných Sudet. Tato oblast byla kdysi převážně obydlena Němci a prošla dramatickým a tragickým vývojem od třicátých let minulého století. I během jízdy autem či autobusem můžeme obdivovat ubíhající nádhernou zvlněnou krajinu, plnou lesů, různorodých skalních útvarů, zřícenin středověkých hradů a polorozpadlých budov.

Oblast Lubenecka a Valečska byla v minulosti proslulá svou hojnou produkcí ovocných sadů. Historické dokumenty uložené v archivu Karlovy Vary naznačují, že ještě po druhé světové válce se na tomto území pěstovalo více než 40 tisíc jabloní, následovaných třešněmi, švestkami a hrušněmi, přičemž další ovocné druhy byly zastoupeny v menší míře (in ONV Žlutice 1945-1948). Zatímco ve Valči se zachovalo mnoho sadů a v posledních letech sem přicházejí lidé, kteří chtějí uchovat vzácné odrůdy, v Lubenci je obtížnější nalézt stopy po historické ovocnářské tradici.

Většina těch, kdo dříve sázeli stromy, musela po válce opustit své sady a zahrady. Ovoce, které se sklidilo v poválečných letech, sklízeli noví obyvatelé, kteří se do oblasti stěhovali z různých míst a s různými úmysly. Zajímavostí je, že pradědeček autorky tohoto textu byl sadař, který se svou rodinou přišel do pohraničí z malé vesničky v Pošumaví. Až do své smrti na počátku šedesátých let si pronajímal sady, pečoval o stromy a sklizeň (viz fotografie z rodinného archivu). Třešňovku na tzv. Toulové, kterou po válce převzal do své péče, pak v pokročilém věku opustil.

Jeden pamětník si dodnes pamatuje, jak v době svého dětství trávil s kamarády veškerý volný čas venku, vzpomíná na zarostlé zahrady plné stromů, které byly obsypané ovocem. Každý měl třešně a chlapcům vždy nejvíce chutnaly ty, které rostly za sousedovým plotem. Často utíkali před hlídačem s holí. Nejraději navštěvovali libkovické třešňovky, které plodily obrovské třešně, do Záhoří pro velké ořechy a mezi Lubencem a Libkovicemi pro švestky. Jeho rodiče, volyňští Češi, vlastnili jednu z těchto třešňovek, která byla jim zabavena, a když ji po letech v restitucích získali zpět, už ne jako třešňovku, ale jako les, prý se prosekávali křovisky a plevelem k stromům, jako v pohádce o Šípkové Růžence.

Dalšímu z rodáků – vnukovi zmiňovaného sadaře – se vybaví pás třešňovek, který se táhnul od Jelení až ke Struhaři. Mnoho sadů nechal vykácet bývalý ředitel státního statku, a spousta stromů nenávratně zmizela v lese. Jabloně a hrušně prý častěji rostly v Kostrčanech, Blatně a Malměřicích, ale nejčastějším stromem v Lubenci byla třešeň.

Pamětníci si stále vzpomínají na rozlehlé zahrady za domy, které byly plné stromů. Zbytky jabloňového sadu najdeme v Libkovicích pod vlakovou zastávkou, mnohé švestky rostly na Kolíbce, a po sadech na Ovčíně zbyly stromy podél cesty od Tiské louky. Dnes už les pohltil všechny třešňovky, které se na jeho okraji po dlouhá desetiletí dařily, přesto některé stromy na začátku léta plodí a tradice se zachovala i v místních názvech.

Odkaz na „Třešňovku“ není zcela přesný co se týče místa – kolik Třešňovek vlastně existuje?